Expedice Rila a Pirin 2013

Přepis mého deníku z letošního přechodu dvou bulharských pohoří. Zápisky o horách, lidech a cestování čtyř dobrodružných duší.

Já na kraji pohoří Rila.Zuzana Bábková

21.8.’13    7:33    Brno – Hl. nádraží

                Je to tady! Den D je tu! Hurá! Tak jsem se na to celý rok těšil, super. Čekám na děcka (holky šly pro místenky a Michal na WC). Všechno máme nabaleno a jsme ready. No nic, načnu pivo a počkám si na železného oře.

16:29    Kelebia - nádraží

                Máme za sebou devět hodin ve vlaku. Celkem mi to přijde OK. Stojíme na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem a většina vagónu dostala svá razítka do pasů, ale my nic. Čekáme, protřepáváme nohy a podle nálady soudím, že i ostatní jsou v dobrém rozpoložení. Hráli jsme slovní fotbal a „Hádej, kdo jsem“, přičemž nejlepší hadačkou je Maky. A vida! Michal zahlásil: „kurvapičapes“ a vlak se po dvaceti minutách rozjel.

17:00

                Maďaři nám razítka nedali, ale Srbové na přechodu Subotica nám razítko dali. Pro děcka vůbec první razítko v pasu. Máme radost. A já čekám, až Michal zahlásí něco peprného a my se opět rozjedeme.

22:04    Kousek za Bělehradem

                A jedéém. Takovýhle mazec z nás nikdo nečekal. V kupéčku pro šest sedících je šest postelí. Já jsem nadšený jak malý dítě, ostatní jsou v šoku. Vypadá to tady jak ve vlacích, co jsou vidět v dokumentech z Indie. Se Zuzkou ležíme na horních patrech, a když se vlak rozkymácí tak je to tu jako na lodi.
                Za zmínku stojí srbský historik aspirující na titul PhD, díky kterému jsme tento skvost vůbec našli. Takže mu přejeme, aby jeho doktorandská práce sklidila úspěch. A my jedeme dál skrz tmu k našemu cíli, Sofii.

23:35    Někde v Srbsku

                Všichni spí a náš vlak uhání nocí. Obklopen siluetami noční krajiny. Zapálil jsem si a kochám se tou scenérií. V celé chodbičce jsem sám, jen občas projde učůránek a nebo průvodčí, který kouří a po očku kontroluje stav vagónu. Všudy přítomný smrádek už nevnímám. Jsem zase tu na divokém východě a nasávám atmosféru dálek, nocí a dobrodružství.

22.8.’13    18:30    Meteostanice Musala

                Je to mazec. Ani ve snu by mě nenapadlo, že hned první den vylezeme na nejvyšší vrchol. Ale může za to několik okolností.
1) Hrozně rychle jsme přijeli do Sofie. No, a jelikož doprava byla dost komplikovaná, usmlouvali jsme cenu a vydali se taxíkem.
2) Jsme čtyři a dobře šlapeme. Fakt, kopce nám doslova mizí pod nohama.
3)Peněz chtivý Bulhaři nás ženou jak vypasené Němce. A my jsme přitom střízlíci z Čech.
                Od zítra jsme se domluvili a jedeme těžce na punkáče. Protože se slušností tu člověk přijde tak akorát o peněženku.
                Nicméně my jsme fakt skvělí. Nálada super a o výkonnosti jsem se už zmínil. Dneska spíme na meteostanici Musala za 15Lv, což je sice fakt dost, ale víceméně se nám nenabízela jiná alternativa.
                Teď si vaříme, pokecáme, popijeme a půjdeme spát. Koneckonců tento start byl hard.

23.8.’13 18:18    cca Lopatishki vrch (2530mnm)

                Ležím ve stanu a odpočívám. Našli jsme parádní místo, které vypadá jako z Pána prstenů. Únava je značná, neboť jsme ze včerejšího tempa nepolevili. Na druhou stranu jsme to dnes zapíchli celkem brzo, takže odpočíváme a nabíráme síly na zítra.
                Hory jsou krásné, majestátné a rozmanité. Některá panoramata oplývají až čtyřmi druhy hor. Od zatravněných vršků přes ty rozeklanější až po suťoviska a obří skály alpského typu. Vskutku nádhera.
                Zpátky k naší „Roklince“. Je to zastrčené místečko asi půl kilometru od hřebene, po kterém míříme k Ribni ezera. Přes kopec je salaš s koňmi. Pramení tu tak tři až čtyři potůčky, jež se stékají dohromady. Na 50 metrovém úseku jsou vidět meandry i vodopády. A tak jsme kousek od potůčku rozbili stany. Teď už jen relaxujeme, kocháme se a já píšu dnešní zápis.

25.8.’13    13:06    Kirilova Poljana

                Včerejší den byl akční. Proto jsem ani nestihl udělat zápis do deníku. Vyšli jsme z Roklinky přes vrchol hor až na Ribni ezera. Na vršku nad Ribni ezera byli nádherní tři psi. A ten výhled do údolí byl taky

úchvatný. Vzdušnost a monumentalita v přímém přenosu.                 Ribni ezera si nás získala. Odpočinuli jsme si a dali jsme si Pirinsko (pivo) a místní karbenátky se salátem. Od místních jsme nafasovali rakiji a chleba. Přehnal se přes nás mrak a tak jsme se schovali do chaty. Když ale mrak přešel a vysvitlo sluníčko, vydali jsme se po rozkvetlých horských loukách dál. Došli jsme kus za „The Rila Lodge“. Slyšeli jsme hřmění a tak jsme urychleně postavili stany. Snažil jsem se uvařit čočkovku dřív než sprchne, ale nepodařilo se. Všichni jsme v bouřce usnuli. Po dvou hodinách bouřka ustala a já se pokusil rozdělat oheň. Bohužel se nepodařilo. No, a když zašlo slunce i já jsem se uchýlil k spánku.                 Ráno bylo všechno mokré, ale nepršelo. S obtížemi se nám podařilo rozdělat oheň a uvařit čaj. Potom jsme všechno sbalili (byť to bylo mokré) a vydali se na další etapu.                 Jak už datování zápisu napovídá je neděle. Štrádujeme si to do údolí a hrajeme „Hádej, kdo jsem“. Cesta ubíhá rychle. Po pár kilometrech v nohách se dostáváme na Kirilovu poljanu. Objednáváme si oběd. Šopák a pivo jak je mým dobrým zvykem. Mají výborný sýr a velkou porci, tak jak to mám rád. Ostatní jsou na tom podobně. Zuzka si dává Baklavu a sice bulharský národní dezert. Nevypadá nejlíp (tipujeme, že je zelný, ale mýlíme se), chutná však znamenitě. Makovo-oříšková lahoda. Dopili, dojedli a šli dále. To jsme my.

26.8.’13    18:58    Basecamp pod Vichrenem

                Naše expedice se přehoupla do druhé poloviny. Navštívili jsme Rilský monastýr, jenž je Jeruzalémem pravoslavných. Zvenku poměrně nenápadná stavba, kterou prozradila věž se zvonicí, avšak uvnitř klášter honosných rozměrů. Vypadá trochu jako černobílá pevnost. Když jsme ale vstoupili do hlavní lodě monastýru, ocitli jsme se ve zlatém nebi. Všechno bylo zlaté jen ikony a kresby pestrobarevné.
                Po tomto hlubokém zážitku sedáme opět do taxi, protože na bus bychom čekali tři a půl hodiny. Taxík nás hodí do Blageovgradu, tam koupíme cigarety (Melnik a Средец) a svištíme dál do Banska. V Bansku se pomotáme po městě směrem ke gondole a po cestě rozdýcháváme hustý knír paní z autogary. Až ke gondole je to pořád do kopce.
                Obsluha na gondole má část rodiny v Třinci a tak s námi vlídně prohodí pár slov a „protekčně“ nás pustí jako poslední nahoru. Odtud nás čekalo zhruba 2 km stoupání k chatě Banderovitsa a odtud už jen necelý kilák k basecampu.
                Tady si sedíme v údolí a koukáme na hory, které nás zítra čekají. Michala bolí všechno, takže na Vichren se zítra vydávám já a holky. Snad bude dobré počasí. No nic. Toto je konec dnešního zápisu. Teď jdu v klidu pokuřovat a popíjet. Tak zítra.

27.8.’13    19:09    Basecamp pod Vichrenem

                Dneska jsme si přivstali. Vyházel jsem celý baťoh a dal do něj müsli tyčinky, vodu, vitamíny, gpsku s mapou a foťák. Proč? Protože jsme ráno vyrazili ve třech nalehko vylézt na Vichren. Přes chatu Banderovitsa jsme se z kempu vydali po zelené. Asi šesti kilometrový výšlap s převýšením přes tisíc metrů. Zpátky pak po červené kolem horské chaty Vichren, což byl zhruba sedmi kilometrový sestup zpět do basecampu.                 Ještě, že jsme vyrazili tak časně z rána, protože když už začínalo být vedro, byli jsme dostatečně vysoko, aby výška vyrovnala teplotu. A tak se nám šlapalo vskutku náramně. Kousek za útulnou Kazana jsme viděli stádo kamzíků. Před jejich obratností ve skákání po skalách klobouk dolů.                 To my jsme se vleklejším tempem vydrápali pod mohutnou pyramidu Vichrenu. Bílá stěna budila respekt. Také proto, že 90% cesty nebylo ve stěně vůbec vidět. A když jsme tak čekali pod Vichrenem došel nás brýlatý a usměvavý chlapík s kloboukem. Po prohození pozdravů začal vytahovat igelitku. Záhy jsme zjistili, co v ní má, když si vytáhl hrozen a nám obsah igelitky také nabídl. Igelitka byla plná hroznového vína a zralých fíků. Tak se stalo, že holky Bábkovy poprvé v životě ochutnaly fíky. Paradox až na půdu, ochutnat je poprvé ve zhruba 2500mnm.

                To, že jsme ve stěně neviděli cestu, mělo za následek horolezeckou povahu našeho výstupu. Na Vichren jsme lezli s mottem „tři pevné body“. Po půl hoďce strachování jsme to dokázali. Stanuli jsme na střeše Pirinu. Bájném místě a údajně i sídle boha Peruna. Z vrcholu byl parádní výhled 360° dokola. Vyfotila se hromada fotek a po dvou cigaretách se lezlo dolů. Při sestupu mě začalo nechutně bolet pravé koleno a sestup tak pro mě byl dost „na bolest“. Dole ale čekal u basecampu Michal, coby vorvaň lovící bronz a tak byla nálada hned lepší. Navíc jen, co jsme vydechli, šli jsme za odměnu na oběd. Začalo to nevinně, pivka a saláty. A já polévku a holky hranolky a potom jsme si dle obsluhy objednali „The Best of da Best“. Byla to hromada grilované zeleniny a v tom kousky vepřového masa. La-hů-dka.                 Totálně vyčerpaní z jídla jsme se vraceli ke stanům a v tom začalo pršet. Zalezli jsme do stanu. My se Zuzkou vytuhli a druhý stan hrál „Hádej, kdo jsem“. No a jen, co jsem se vzbudil, tak jsem to zapsal. A teď jdu zase spát. Dobrou.

28.8.’13                13:45     Basecamp pod Vichrenem

                Sedíme před stany. Jsme po čokoládové ovesné kaši a budeme hrát „Oko bere“. Zewlíme.
Dneska jsme navštívili nejstarší strom v celém Bulharsku. A světe div se, našli jsme i naši první bulharskou kešku. Vzali jsme Travelbuga a vezeme ho k nám do Česka.

18:52

                Hráli jsme „Oko bere“. Dvakrát vyhrál Michal a dvakrát Markéta. Z toho usuzuji, že my se Zuzkou máme velký štěstí v lásce. Potom jsme se šli najíst a byli jsme pozdraveni lámavou češtinou „čáó tčšéší“. Následovala opět hostina a opět jsme se přejedli. Nyní si dáváme siestu ve stanech a večer je v plánu karban.

29.8.’13    9:26    Basecamp pod Vichrenem

                Vzbudily nás paprsky slunce a všem bylo jasné, že je to Ten den. Den umývání a praní. Pereme u místního pramene, pod kterým si vedlejší expedice chladí kuřecí prsa.
                Je vypráno, a jelikož je pařák a fouká, bude snad i brzo usušeno. Jsme zalezlí ve stanech a máme je otevřené, jak jen to jde. Jinak bychom měli ze stanů sauny. Zuzka zalehla, že jí bylo zle a ostatní zalehli taky a regenerují. Já si píchl do uší Arctic Monkeys a začal jsem psát.

A to už je 12:05. A pět minut po dvanácté je i naší expedici. Zítra už se vydáváme zpět do nížiny. Směrem k Bansku ještě založíme „příměstský tábor“ a napozítří jedeme do Sofie a dál na Brno. Snad už se nic nemile dramatického nestane a my se šťastní vrátíme domů. Mimo jiné s Musalou a Vichrenem v kapse. Je super, že jsme to zvládli.

31.8.’13    9:07    Švestkový sad za Banskem

                Ze spacáku nás dneska ráno vytáhli romští sběrači švestek. Pomalu, ale jistě sklízí celý (cizí) sad. To mě mrzí, protože jsem chtěl natrhat nějaké ty švestky na zpáteční cestu.
                Pomalu začíná svítat a na Markétin a Michalův stan už svítí. Holky se malují, což je největším znakem toho, že se vracíme do civilizace. Okolo 12 odjíždíme do Sofie a potom přes Bělehrad zpátky do Brna. Už se to blíží. Nakoupíme suvenýry a vyrazíme.

12:51

                A sakra. Do Banska přijel bus, ale byl plný. Respektive vlezli se do něj jen oprsklí Bulhaři. Jsme odsouzeni k dalším třem hodinám čekání na další spoj. Ale ten MUSÍME dát nebo nám ujede vlak ze Sofie a to nepřipadá v úvahu. Atmoška je dost hustá, ale naštěstí jsme to nenechali na poslední bus. Takže naděje je.

13:11

                Míša si našel novou přítelkyni. A to spolu ani nemluvili. AXE nejspíš funguje a tak náš anděl nám ukáže cestu na subway v Sofii. Čili za chvíli svištíme směr Sofie. Hurááá!

19:23

                Sedíme v Sofii na centrální gaře. Všechno jsme nakonec zvládli. Zase díky dobrým lidem. V mezičase čekání na vlak jsme vybrali nějaký peníze na živiny a suvenýry. Teď už máme všechno a čekáme na náš bejvák na kolejích.

21:48    Hranice BG/SRB

                Ležíme v bejváku. My čtyři a párek Španělů. Máme se fajn. Škoda, že kolík Španěl nepije pivo a nemluví anglicky, hned by byla větší zábava. Smrdí tu hajzlík a čekáme, až se vlak rozjede, abychom si mohli zapálit. Razítko jsme nedostali.

21:05

                Stále visíme na srbských hranicích. Ale stání nám zpestřuje malá srbská holčička. Prvně tu tancovala s Barbie a teď tu má nějakou hračku s Medvídkem Pú. Konverzace s holčičkou se vede ve stylu: „Já Zuzka a ty?........Da.“. Takže sranda. Opravujeme Barbíninu ulomenou nohu a bavíme se.

1.9.’13    6:37    Bělehrad - Hl. nádraží

                Sedíme ve vagónu, na kterém je zvenku napsáno „České dráhy“, takže už jsme defakto doma. Ještě 14-15 hodin.

11:15    Subotica

                Vypadá to, že se celý Srbsko pašuje do Maďarska. Dokonce ošklivá paní před náma (čarodějnice) se nám snažila vnutit víno, abychom jí ho přetáhli přes hranici. Což po našem odmítnutí zkoušela na celý vagón, vlak…. Všichni tady mají divný tašky plný pašovaného zboží.

11:38

                Turecká výprava pěveckého sboru vytahuje kartáčky a jdou si čistit zuby. Jen si to představte dvacet lidí s kartáčky na zuby okolo jednoho mini vlakového záchodku, o čistotě nemluvím. Je to komedie. Ten sbor a ti pašeráci, smíchem se popadáme za břicho.

A to je všechno. Takto si zapsal tuto expedici Ondřej Soldán.