On The Bulgarian Road

25. 10. 2012 14:15:16
Aneb zápisky z low-fi tripu napříč Bulharskem z leteošního roku. O tom jak se dá s partou kamarádů projet takhle velká země za pár korun a ještě toho spoustu zažít. (přepis z rukopisu, včetně nespisovných slov)

1.8. – 16:42

Vše mám snad sbaleno. Mýdlo, kartáček i cigarety. Pomalu začínám mít náběh na cestovní horečku. Ta vypukne, až se slezeme u Markét na bytě. Na druhou stranu je mi však jasné, že přípravy trasy se dost možná zvrhnou v další veselou pitku vysokoškoláků uprostřed prázdnin. V autobuse je vedro. Měl bych si ale nejspíš zvyknout, protože vedro má být i v Bulharsku a to celý následující týden. Vyjíždím ze Zastávky.
Jsem u Markét na bytě. Vyprávím historku ze šaliny. Týpek starej jak já, možná trochu mladší se ptá, jestli nemám trávu. Odpovídám, že nemám, a že ani nějak nehulím a on naprosto přirozeně odpovídá: „Ale vypadáš, že hulíš hodně.“. Ptá se taky, kam mám namířeno a tak, mám dobrou náladu a tak mu říkám, jak mám namířeno na čundr přes celé Bulharsko k moři. „Moře je prej pěkně na hovno, ale ty jezera jsou parádní.“. No a tím moje epizoda s týpkem ze šaliny končí. A to ani pořádně nevím, že by nějaký jezera v Bulharsku byly a natož parádní.
Martin nemá doklady. Takže, kdo ví, jestli s námi zítra pojede. S popitým vínem a nadějí, že vše dobře dopadne se loučím. A nakříduj si svý tágo!

2.8. – 8:07

Ráno klasická vstávačka. Připadá mi, že všichni jsou superčilí a já jsem mršina vymrštěná do prostoru, ale já se nahodím. Mněhně už vaří kafe. Ještě zhruba hodina a čtvrt a nebude cesty zpět. Asi se začínám těšit.

8:34

Martin volá. Papíry má! Takže nás jede plný počet, čili sedm statečných. Mám asi tak stejnou radost jako Mněhně z toho, že žehlí.
Už jsme vyjeli z Brna a první zastávka je někde na benzínce za Brnem. Popíjíme chlazenýho Kozlíka z brněnský nádražky a pálíme cígo. Občas prohodíme lehce ohranou hlášku „už tam budem?“. Dostávám druhej škopek a bus se znovu rozjíždí. Těš se východe!

Něco málo po jedné hodině

Vypadá to, že už jsme trochu ve světě. Projíždí kolem nás kamióny se srbskou či tureckou SPZtkou a nejsou zdaleka jediné. Chtěli bychom benzínku na další cigaretu, ale asi se ji nedočkáme. Narovnal bych si nohy, vypnul stupidního Scuby Doo a dal si pivko. Myslím na Adama, jak bloudí napříč Budapeští a hledá flek, kam máme dojet. Větrné elektrárny lemují naši hungarian road a do Budapeště zbývá něco o trochu víc než sto kiláků.

16:53

Sedíme kousek od hlavního
nádru v Budapešti. Máme koupený lístky na vlak Bukurešť-Budapešť. 57Eur, to mi nepřijde o moc míň než 60Eur, ale ok. Co nachčiju proti větru.
Sedíme na kostelních schodech Templom és Plébánia, pijeme pivko a přikusujeme téměř střídavě řízek a buchtu. Místní domorodá seniorka má náladu a snaží se nám něco říct. Adam jí říká, že nemluvíme maďarsky.
Pět minut poté vytahuji tento spisek, spadne mi a silou zvyku pronesu hlasité a rázné „Pyča“. Co už. Stejně se budu smažit v pekle. Nebo ve Varně. Pár hodin do mého prvního letu letadlem. Řízek dobrý, nálada dobrá, cesta daleká.

Jsme na letišti v Maďarsku. Potřebujeme dopít víno a všichni známe člověka, který nám s tím pomůže, Macháček. Hoďka a chlup do odletu. Těšanda. Nálada parádní.

2.8.

Včerejší let byl cool. Sice krátkej a vzrůšo je akorát vzlet a přistání, ale bylo to fajn. Měli jsme velký štěstí, že nás na letišti odchytla výborná ženská, co nás hodila až k Hostelu Mostelu. Potom jsme šli na pivo. Já jim říkal, ať se spokojíme se studeným lahváčem, ale trvalo to dva bloky chůze, než to došli i jim. Každopádně pivko ve dvě ráno stejně bylo, a ačkoliv všichni odpadli jak mimina, my s Mněhnětem jsme při diskuzi o životě a vůbec pokuřovali a popíjeli až skoro do čtyř do rána.
P.S.(včerejšího dne): Sprcha je božský vynález, hlavně ta studená.

Ráno vstáváme. Posbírám prádlo, co jsem si v noci pral a sbalím se. Jsem ready k odjezdu. Ostatní šli na snídani, a tak nějak tuším, že s tím vymotáním se ze Sofie to není jen tak. Snad budeme večer v Kazanlaku nebo dál.

16:58

Už jsme vyjeli ze Sofie směr
Kazanlak. Cesta má trvat něco okolo 3 a půl hodiny. Jedeme slabou hodinku, ale ve vzduchu je cítit léto. Pohoří po obou stranách vlaku jakoby usměrňovali svobodnou touhu po dobrodružství.
Zrovna, když chci napsat, jaký mám štěstí, že dlouho nebyl tunel, vjedeme do (zatím) nejdelšího tunelu. Asi to tak má být. Dneska doufám nocujeme u té vodní nádrže u Kazanlaku. Plán vychází, vše je ok. Je na mě sice jasně vidět, že jsem nejchudší z výpravy, ale vlastně mi to ani neva. Na těhle tripech jsou totiž jedna věc peníze a druhá to jak se kdo vyzná jak v tom chodit a jak má kdo rád lidi.
Trošku mě mrzí, že mi Zanka neodepsala na mail, který jsem jí psal ráno. Ale taky bych si měl zvykat, že se dá existovat i bez ní. Miluji ji.
Letní dobrodružství Andyho a jeho přátel začíná nabírat správný směr z velkoměst na venkov. Čistá realita a to co lidi dělá lidmi.

3.8. okolo 23:00

Uprostřed polí poblíž Kazanlaku zakládáme přespávací tábor. Bohužel jsme nedošli k zamýšlenému cíli, jezeru. Rozděláváme s Mněhnětem oheň, abychom si opekli špekáčky. Když jsme asi v půlce opíkání, objeví se na polní cestě auto s majáčkem. Poměrně znervózníme, když ale okolo našeho ohniště, přesně uprostřed cesty, projedou dva povozy s koňmi a i to auto si bez většího pozastavení cestu zkrátí právě tudy. Je teda jasný, že jsme uprostřed Bulharska a každýmu je úplně jedno, že máme ohniště uprostřed polí.
Martin nachystal Morgana s Colou a jak jsme se pomalu slézali k ohništi, tak stejně pomalu si v pohodě posíláme cenou butylku.

Z ničeho nic se začíná vracet auto, o kterém jsme pronesli, že jeho nejcennější součást je právě onen oranžový majáček. Řidič zastavuje a vystupuje. Přes oheň začínám matně poznávat známou tvář. Patří týpkovi, co jsem se ho před hodinou, dvěma ptal na cestu k jezeru. On si chtěl už předtím povídat, ale můj deficit v oblasti ruského jazyka to tenkrát zavrhl.
Tentokráte mu však září oči a nabízí nám, že nás k jezeru hodí. Co, ale nechápu je jak se sedm lidí i s báglama narve do tohohle auta. Narvalo, a z pohledu někoho, kdo měl na klínu jen jednoho člověka, to byla pohodová cesta. Po nějakém čase potkáváme na polní cestě auto. Řidič zastavuje a nakukuje. Zvedne se do půl těla nahý mladík, gestem ukazuje, ať jedeme dál a prohazuje pár slov s naším šoférem.
Ten se s úsměvem na rtech rozjíždí a rukonožní mluvou nám vysvětluje, co jsme všichni stejně věděli, a sice že tam se dělá láska.
Přes brutální děravou cestu, která slovu díra dává, zcela nový, hlubší význam jsme dojeli do Koprinky. Tam si řidič chtěl koupit pivo a tak jsem se šinul k pokladně, abych to zatáhl. A co se nestalo. Ivan (tak se jmenoval) koupil každýmu pivko a nějakou sušenku k tomu. Věděli jsme, že k jezeru už je to jen kousek. Já čekal, že nás vysadí u jezera, podáme si ruce a bude konec. Chyba lávky. Ivan nám okamžitě ukazuje svoji rybářskou chatu, stále se omlouvá, že smrdí po rybách a zatuchlině, ale kolaudaci tohoto příbytku končí slovy „Co je moje – to je tvoje“. A máme jasno.
Sedíme s Ivanem a Ivanem (ten druhej u nás kopal metro) a konverzujeme ve všech světových i mimozemských jazycích. Máme se krásně.

4.8.

Po prohýřené noci vstáváme. Eva je poštípaná od komárů. Někdo se šel koupat a někdo snídá, já píšu tohle. Je krásně a od jezera je skvostný výhled na hory. Mám radost a zvažuji koupel. Tady uprostřed Bulharska, tady, kde je další oáza lidství ve kterém nehrají roli peníze, ale přátelství.

15:22

Po tom, co jsme se odpakovali z Ivanovi chaty jsme se vydali směr Kazanlak, bus nádr. Odtud máme namířeno do Veligo Tarnova. Slunko peklo jako kráva a tak jsem navrhl hru „na stopa“. První nám odjeli Eva se Štěpánem. Potom jsme šli nějakou dobu popíjejíc víno, které barvou a teplotou evokovalo chcanky. Čtyři nebo pět aut projelo, mávali, že jsou plní nebo že mají místo jen pro holky. A tak jsme šli po rozpálené bulharské cestě dál. Nakonec se z lesa vynořil zaliskaný a všelijak podřený džíp. Řekl jsem jen: „To je on!“ a taky že byl. Tři kilometry jízdy po levé straně plné chichotání. To byla cesta v konzervě od sardinek. Ale rozhodně lepší než to rozpečené peklo.
Jsme tu, busovej nádr Kazanlak naproti vlakáči. Mněhně k sobě bere kočku pro kterou je to něco jako patnáct minut ve wellness hotelu. Pojmenováváme ji Ivan. Řešení další cesty je zvoleno Gabrovo s nadějí, že se odtamtud dostaneme do Veligo Tarnova. Nálada je pohodová, hrajeme „Žabky“.

16:07

Tak už jedeme do Gabrova. Dokonce i v klimatizovaným autobuse. „Průvodčí“ si vyptává svých pět leva a snaží se nám pomoci s naší další cestou. Z Gabrova do Tarnova prý nic nejede. Já ale věřím v sílu stopa. Hory jsou čím dál tím víc malebnější a tak raději dopíšu a budu se kochat.

22:14

Veligo Tarnovo jsme tu. Stopování po
Bulharsku je super. Asi pátý auto nás nabralo a já, Adam a Mněhně jsme se spokojeně svezli do Tarnova. S Mněhnětem si dáváme gyros, pálí jako svině. Mněhně kupuje cigarety a zbytek osazenstva naší expedice okupuje snobovský lokál. O to víc mě těší, že obsluha je zmatená a dává jejich malým obzorům zabrat. Nic se ze včerejška nenaučili, ach jo. Ještě, že Mněhně smýšlí podobným směrem. V hlavě si přemítám myšlenku o tom, že bychom jeli až do Varny stopem. Sám jsem zvědavý, jak tohle dopadne. Rozhodně prachy mi dochází a dávat si půl litr piva za cenu,
za kterou bych mohl mít dva a půl litru piva se mi nezamlouvá, o kvalitě zmíněného půl litru nemluvě.
Dneska tuším ještě dojdeme na hostel a já se dospím. Snídaně a večeře v ceně, snad se i dojím. Jsem hladový, žíznivý a upečený ze slunka.
Drží mě však to, že místní jsou skvělí lidé.
Snad se do té Bukureště dostanu.

23:24

Ivan je včera na tom poli měl nechat. Mají totálně blbý kecy. Totální nic. To, že je někdo v noci vytáhl z pole a nabídl jim nocleh, pivo a sprchu. Nic z toho jim dnes není dost dobrý. Prostě oni jsou nejlepší. Je mi z nich na blití. Jestli do toho jde Mněhně se mnou, tak zítra natvrdo odjíždíme do Varny. Platit hromadu peněz a ještě se nechat rozčilovat malichernostmi? To ne. Do toho ať mě netahají.
Myslím na Ivana, Zuzku a na to jak mohou být lidi svině i na lidi, co je vytáhli z bryndy. Je mi úzko. Úzko z těchto nechutných lidí. Mlčím a vyčkávám na okamžik. Tady pšenka nepokvete. Ať si žijí ve svých zlatých klecích. Já se budu volně soužit s těmi, co ví, co je láska, přátelství a pokora.

5.8. – 10:42

Zapalujeme si s Mněhnětem cígo. Je vedro, ale ve stínu přístřešku je fajn. Štěpán s Evou se odjeli koupat a na vodopády. Já přemýšlím o přesunu. Asi se půjdu mrknout na net a zmapovat cestu. Taky musím poslat pohled. Kručí mi v břiše a to jsem před chvílí snídal.
Když se vrátím ke včerejšímu večeru, nakonec jsme se nějak pobavili o tom, co kdo chce. Konečně. Né, že by se objevili nějaké nové skutečnosti, ale vyčistil se vzduch. Včera jsem myslel, že s Mněhnětem 100% vyrazíme. Dnes už se moc netváří. Snad mě v tom nenechá.
Za tři dny a deset hodin odjíždí vlak z Bukurešti, vlak zpátky domů. I přes to, že je tu více méně krásně se mi stýská po porozumění. Říkám si, že jet sem s Mohellskou bandou, bylo by možná víc upřímnosti, ale chtěl jsem jet s těmahle. Taky mají něco do sebe, jen se naše názory ohledně low-fi road tripu neshodují, tak často jak jsem v to doufal. Zkušenost výborná.
Co víc napsat. Veligo Tarnovo je překrásné město uprostřed Bulharska. Ty domy vystavěné na příkrých srázech jsou úžasné. Obloha modrá. Jestliže blond dáma v Sofii na letišti říkala, že je tady „jiná realita“, pak musím uznat, že i v tomto měla navýsost pravdu.

12:02

V 17:09 odjíždíme minimálně já a Mněhně směr Varna. Jupí!

19:48

Na vlak z Veligo Tarnova to byla honička, ale stihli jsme to.

20:09

Minule jsem to nestihl napsat, protože jsem zjišťoval, jestli jede další vlak do Varny. A naštěstí jel a my teď sedíme ve vlaku a jedeme. V noci budeme u moře. Těším se. Pět ze sedmi členů expedice je „on the road“ a tak to má být.
Vím, že teď trochu odskočím, ale v „Horním cosi“ to byl shon. Ujel nám vlak a tak jsme se vydali do města. Ledová tříšť byla sladká jak pusa od marmelády. Po cestě si nás coby cizince vyhlídla skupina cikánských dětí. Nechápu, proč v ČR jim říkáme romové, když je celý svět zná jako cikány. Ale to je na jiný povídání. Každopádně tihle byli super. Půjčil jsem jim své brýle s tím, že i když je nevrátí, udělám jim radost. Všichni se s nimi najednou začali fotit. A víte co? Brýle mám teď na hlavě a mají pro mě daleko větší cenu než včera.
Mám rád tohle cestování. Mám rád lidi. Mám rád.

8.6. – 10:47

Únava, těžce na mě dolehla. Odpadáváme v parku. Mněhně spí a já zase né a né zabrat. Markéta se šla koupat a kluci projít. Přichází sms od Evy, že se o sebe postarají. Hmmm. Oni jo, když mají zpáteční jízdenku, ale co my. V podstatě ruší to, co bylo včera pevně domluveno a to, že přijedou, jak jen to půjde.
Strachuji se o to, že plánují společné setkání až v Bukurešti u vlaku. Což považuji za totálně riskantní. Snad jim to doklapne, že je to blbost. Jsem z toho nesvůj.

7.8. – ráno, tipuji 9 hodin

Odložil jsem hodinky, abych si opálil pásek. Jsme (tedy bez Štěpána a Evy) v campu Sv. Georgij, pár kilometru od města Balchik. Už jsem tady párkrát byl a je to tu v podstatě pořád stejný, Včera jsme hráli BANG! a to mi docela šlo i mě to bavilo. Ale byl jsem dost unavenej, takže jsem se zvedl první a odešel se dospat do chatky. Dneska po pár hodinách spánku musím říct, že to byl fajn nápad, i když jsem znavenej stále. To bude asi to vedro a stovky kilometrů k tomu.
Za pár hodin, až se trochu ochladí, vyrážíme zpět do Varny a potom zpátky na západ. Čili následujících 72 hodin se budeme přibližovat ke svým domovům. Poslední stres bude při shánění lístku Varna – Bukurešť, ale to zkrátka musí klapnout. Jinak bychom zůstali ve Varně a to by byl mega průser na závěr.
Mám radost, že jsme to dokázali. Přejet celé Bulharsko. Celkem to probíhalo, jak jsem tušil. Překvapením pro mne bylo Veligo Tarnovo a zklamáním Kazanlak (nevěřte wikipedii a jejím údajům o počtu obyvatel. Respektive, škrkněte od konce jednu nuluJ). Co se jídla týče, těším se na řízek a grilovačku na chatě, to si dám do nosu.
Neposlal jsem žádný pohled. Každý den jsme hledali, kde koupit známku a buď to ji neměli, nebo jsme nenašli poštu nebo byla neděle a pošta zavřená. To mě ohromě mrzí.

7.8. – 16:49

O Evě a Štěpánovi již bylo napsáno dost. To, co ale udělali, slovy pospat nejde, spíše pěstí.

7.8. – 17:55

Všichni se šli do města najíst a tak. Což dost dobře nechápu, když říkali, že nemají peníze.
Já je taky nemám. Mám jen rumunské, takže tu čekám sám na nádraží. Z ničeho nic si mě vyhládnou dva policisté a spustí na mě bulharsky a já výjimečně nerozumím ani slovo. Zeptám se „Do you speak english?“ a dostávám více než častou odpověď, kroucení hlavou. (Teď kolem mě prošli znova).
Potom se na mě nepěkně zahledí, ukazují na zavazadla a gestikulují to, že chtějí vědět, jak cestuji, kam a proč. Řeknu jim to celé v angličtině a nic. Nechápou a o něco víc nabroušeně na mě hledí a jeden z nich procedí „passport“. Ten mu v momentu podávám. Trochu zalistuje a potom se zasekne na razítku z Turecka. V duchu si říkám: „To je co?“. On vypadá na to, že si říká, kde to k sakru může být. Potom pasport zavře a zavelí [informasion]. Toto doprovází rázné ukázání rukou na mě, abych šel s ním. No a tak jdu.
Na přepážce informací dostává paní informaci o tom, že jsem z Česka. Paní na mě nečekaně vychrlí: „Mluvíte česky?“, odpovídám: „Jistě.“. Poté následuje série otázek, které jsem dostal pře chvílí od policajtů, a ti pozorně poslouchají překlad. To situaci uklidnilo a nebezpečí bylo zažehnáno. Další zářez na pažbě zážitků.

9.8.-6:04

Jak odchází poslední zásoby
energie, tak se mi čím dál míň chce psát. Stojíme na hranici mezi Rumunskem a Maďarskem, pas jsem ukázal a už se mi tak úplně nechce spát. Asi proto, že z posledních pár úspěšných pokusů o spánek jsem rozlámaný jak sušenky po týdnu na cestách. A moje krční páteř volá po límci.
Odpočítávám hodiny do příjezdu domů. Ještě 15. Ještě 15 hodin a uvidím zase Zanku, vanu a svoji postel. Ale asi by nebylo od věci připomenout události, které se staly včera.
Včera lehce po deváté ranní jsme dorazili do Bukurešti. Šli jsme se projít městem. To je celé rozkopané a i kdyby nebylo, o kráse bychom zřejmě nemluvili. Bukurešť je hezká hlavně na fotkách, ale „reality is different“. Naštěstí jsme bezcílně bloudění městem brzo zastavili, koupili pivo, místní preclíky (výborné) a hrály karty na trávě ve stínu. Ono líp ten čas ani strávit nešel.
Z hranice už jsme se rozjeli. Přemýšlím, co dál napsat. Nejspíš to, že jsme včera popíjeli taky víno s kolou, kochali se na fotky a tak trochu rozjímali o tom, co jsme vlastně za posledních pár dnů zažili. Bylo toho hodně a bylo toho dost. A tak jak už jsem napsal se i celkem hodně těším do naší běžné reality.
Jo a kdybych se už nezmohl a nic dalšího nedopsat, tak bych vám chtěl říct jedno.
Příští rok Polsko. A stopem!


Autor: Ondřej Soldán | čtvrtek 25.10.2012 14:15 | karma článku: 10.47 | přečteno: 1155x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.47 | Přečteno: 450 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 581 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 474 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...