Návrat bez laviček

Můj  krátký postřeh ohledně lidí, ročních období a laviček. Zejména o mých oblíbených.

Tak jsem se vrátil po dvou měsících opět do Brna.
Odešel jsem na podzim a teď už to vypadá na jaro.
Jediné co zbylo po zimě jsou tající kaluže a osychající lavečky.
Avšak srdce lidí jsou stále bez výrazu jako ledové sochy.
Nejistota a strach z Velkého bratra vystřídala nejistota z existence vůbec.

Už není na co se vymlouvat. Primární je mít peníze a přežít.
Všechny ostatní hodnoty zůstávají kdesi daleko v pozadí.
I přes to jakoby v lidech zůstala zvířecí intuice.
Všichni tuší, že bude hůř. To snad dává šanci lidství jako takovému.
Bohužel je jasné, že ono lidství bude vykoupeno za strašlivou cenu.

Ale možná si to jen špatně vykládám. Možná ty smutné obličeje míhající se kolem mě jsou jen odrazem mého obličeje. Obličeje, který truchlí po mých oblíbených lavečkách na Moraváku, které zmizely jako dva měsíce mého života.

A nikdo neví kam.