Pche!

Další z nočních přemítání. O komunikaci, virtualitě, realitě. O tom, co mě napadlo po cestě ze školy domů.

To jsou ty chvíle, kdy zmáčknutí klávesy delete sice smažou celý článek, ale odpadá pocit zmačkaného papíru odhozeného do koše v rohu místnosti. Teda neodpadá tak docela, ale je to jen iluze. Jen virtualita do které se čím dál více vnořujeme. Je totiž diametrální rozdíl dostat na držku v počítačové hře nebo tzv. offline.

Žádný optimismus. Zase je to v háji. Včera (vlastně předevčírem, když už je 1:18), když jsem jel autobusem a koukal na znuděný nebo nepřítomný tváře mě osvítila myšlenka. Myšlenka jak je to smutný, když už si lidi nepovídaj jako dřív. Teda povídaj, ale když si vezmu jak by si mohli být lidé blíž, tak vlastně nepovídaj. A ono to ani dost dobře nejde. Když jsem tak na ty lidi koukal, tak mi došlo, že komunikace mezi lidmi, kteří mají na uších sluchátka a koukají do všemožných krabiček, které je přesouvají mimo čas a prostor už prostě nemůže být stejná jako dřív. To jsem usoudil z toho, že lidé vnímají nejvíc informací pomocí zraku (zaměstnán "krabičkou") a sluchu (sluchátka eliminují "reálný" zvuk). Potom jsem si uvědomil kolik hodin denně lidé takto tráví. Uplně jsem se zděsil. Vždyť nám nepříjde divný jít si zaběhat s mp3 přehrávačem na uších. Nepříjde nám divný usínat s mp3 přehrávačem na uších nebo cestovat s hudbou puštěnou z kouzelné krabičky. No a pak si to dejte dokupy a zjistíte, že vlastně půlku života slyšíte něco jinýho než svět. Je to psycho.

Nevím jaké východisko z této situace. A vlastně mi nejspíš i unikla pointa, ale i tak zamysleme se nad tím. Lidé možná nekomunikují míň než dřív, jen se mi pozdává, že se způsob komunikace zvrhává směrem, kdy budeme "ubaveni k smrti". Odpočívej v pokoji Neile Postmane.